Vše začalo takto: Eva Pravdová a Magda Šrůtová snily o pejskovi z Anglie z chovatelské stanice Alilah chovatelky Pat Tampest. Ani se jim nedivím. Pat má nádherné psy a její odchovy jsou také báječné. Protože ráda řídím auto, s radostí jsem se nabídla jako řidič a holky mě vzaly. Stále jsme měly pocit, že je na vše dost času, ale najednou se termín odběru přiblížil a nás čekaly poslední přípravy na cestu: zajištění tunelu, zjišťování pravidel silníčního provozu, veterinárních podmínek, atd.

Ještě v předvečer odjezdu jsme s Magdou seděly na dětském koberci se silnicemi a s modely autíček trénovaly jízdu vlevo a pravidla na křižovatkách. Teoreticky nám to šlo, ale za volantem vše vypadá úplně jinak. Druhý den ráno vyrážíme na cestu. Trochu jsme se obávaly, že se zdržíme v nějaké zácpě v Německu, ale cesta probíhala naprosto hladce. Německo i Belgii jsme projely parádně, do Francie přijely s dostatečnou časovou rezervou a mohly si tak dovolit jet mimo dálnici. Musím konstatovat, že značení silnic ve Francii je naprosto úděsné.

První pocity z jízdy vlevo jsou strašné. Z terminálu nás to "vyplivlo" rovnou na dálnici. Já jela ze začátku velmi opatrně, takže mě všichni velkou rychlostí předjížděli a někteří si neodpustili na nás zatroubit a děsit nás. Holky mi záviděly, že si jedu klidně při krajnici a nikdo kolem mě nejezdí. Pro spolujezdce je to hrozný pocit, když kolem něj jezdí auta vpravo a ještě k tomu rychle. Naštěstí ve dvě hodiny ráno byl jen malý provoz, takže jsme zvládly okruh okolo Londýna a opustily ho ještě v ranních hodinách. S přibývajícími mílemi jsme si začaly na obrácený provoz zvykat a už nás to tak neděsilo. Co chvíli se Eva podivovala, co si to drmolím pro sebe - nějaká čísla: 40, 64, 60, 96, ... To jsem si přepočítávala rychlosti z mílí na km/h.

V Anglii je spousta kruhových objezdů. I ty se dají pochopit a zvládnout. Cestou jsme si prohlédly města Stratford a Worcester a zajely se také podívat na Ironbridge (nejstarší ocelový most na světě). Navečer jsme konečně dorazily k Pat, která nás srdečně přivítala a ukázala nám štěňátka. Eva s Magdou si vybraly krásného černobílého pejska Jacka. Celý večer jsme si ještě povídaly o cestě, psech, výstavách, .... Pat má s tibeťáky dlouholetou praxi, tak nám dala několik rad, jak správně koupat a česat, aby byla srsti věnována ta nejlepší péče.

Druhý den  jsme vyrazily na výlet po okolí (hrabství Shropshire) a prohlédly si nádherné město Shrewsbury a další krásy střední Anglie. Hned ráno na první silnici od Pat jsem vyděsila jednoho domorodce. Když jsme na sebe v zatáčce vykoukli, cukla jsem ze zvyku volantem doprava a on dupnul na brzdu. Naštěstí jsme jeli oba hodně pomalu. Reflexů se zkrátka člověk nezbaví. Pak už se mi to naštěstí ani jednou nestalo. Občas jsme se nezapomněly podivit, že někdo jede protisměrem, že sedí dítě za volantem, atd. Někteří Angličani na nás také zírali, jakto že Eva za volantem klidně svačí nebo kouká do mapy. Dopravní značení je všude většinou přehledné, takže jsme ani moc nebloudily. Pobavil mě průjezd jedním, celkem malým, městem, kde jsme jely po "ring roat", což znamenalo jeden kruháč za druhým a mezi nimi tak 100 až 200 metrů spojovací silnice. Napočítaly jsme jich třináct.

V sobotu se konala u Rugby Klubová výstava Tibetan Terrier Association a my s radostí přijaly pozvání na ni. Bála jsem se průjezdu Birminghamem, ale nás Pat dovedla až na výstavu, za což jsem jí byla vděčná. Ze začátku udržovala pomalé tempo. Postupně však zjistila, že jí stačím, tak se rozjela po svém. Nespouštěla jsem z jejího auta oči. Jízda se mi stala životním zážitkem, protože jsem na tříproudové dálnici jela v pravém pruhu a předjížděla ostatní Angličany. To by mě předtím ani ve snu nenapadlo. Hřeje mě na srdci, že mě Pat za tu jízdu pochválila.

Na výstavu bylo přihlášeno 114 psů a bylo opravdu na co koukat. Psy posuzovala paní Caroline Johnson, feny pan Joe Ashwood. Oba posuzovali velice precizně, psy prohlíželi ze všech stran a úhlů a důkladně prohmatávali.

Většina psů má nádherné osrstění, pěknou hlavu a parádně se předvádí. Žasly jsme, že i velmi mladí jedinci mají chlupy skoro až na zem. Titul CAC (Nejlepší fena) i BOB získala 20-timěsíční fena Boshanti Gina majitelek Pat Tampest a Kristy Guziolek. Výstavu jsme si opravdu užily, všichni se s námi srdečně bavili.

Z výstavy už jsme vyrazily k domovu. Protože jsme si myslely, že máme tunel zmáknutý z cesty tam, poslali nás pro změnu do horního patra vagonu, kam se mimochodem zajíždělo docela špatně. Ve Francii nás čekalo velké překvapení: na jízdu vpravo jsme si zvykaly hůř než předtím na jízdu vlevo. Opět jsme si pobloudily po Francii a pak konečně najely na belgickou dálnici a uháněly domů. Když jsme přejely z Belgie do Německa, cítily jsme se skoro jako doma, v Norimberku už úplně jako doma. Z Anglie jsme si vezly kromě krásného štěňátka také spoustu nádherných zážitků. Už se těším, až tam zase někdy vyrazíme.